PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dávno preč sú časy, keď sa WINDS vynorili na scéne v pozícii ďalších z vlajkonosičov moderného, konvenciami nezviazaného pohľadu na metal, ktorému sa v Nórsku tak dobre darilo. „Potvrdzujúca“ druhá radová doska „The Imaginary Direction Of Time“ totiž akoby natočila smerovanie kapely, vedenej Andy Winterom (AGE OF SILENCE), smerom k predvídateľnosti a pohodlnej istote.
Lenže odvtedy uplynuli tri roky a WINDS sa podarilo zdanlivo nemožné: natočiť album, ktorý sa nesnaží vychýliť z línie svojich predchodcov, ale napriek tomu dokáže upútať, a to nie málo. Čo sa teda zmenilo? V prvom rade si WINDS na „Prominence And Demise“ pozvali trojicu hostí, ktorým však nepridelili len „šteky“, ale plnohodnotné roly. Zemitý hlas Agnete Kirkevaag z MADDER MORTEM znie vo väčšine skladieb, v druhej polovici albumu sú to práve jej party, ktoré kompozície nesú a obzvláštňujú. Akoby práve Agnete spájala aristokratické fidlikanie winterovcov s hlavou ponorenou v oblakoch s predsalen „prízemnejšími“ poslucháčmi. Kratší, no nemenej zásadný je vklad Dana Swanö. Jeho hrubý growling nastupuje po kudrlinkovom Tidemannovom sóle vo vrcholnej, klasicky art-rockovo pestrej „The Grand Design“, plnej dvojhlasov a sláčikov v podaní filharmonikov z Osla. Práve účasť sláčikového kvarteta je esenciálna – zvuk nahrávky zahusťuje a zjemňuje, obrusuje hrany ostrej, sekanej gitary. Posledným prominentným pozvaným je Lazare (SOLEFALD), ktorý svoj príspevok zanechal v „When The Dream Of Paradise Dies“, pohybujúcej sa miestami tesne na území gýča, obzvlášť v precítenom verši o „spomienkach na časy, keď láska bola nenávisť a nenávisť bola láska“.
Lenže práve tento neskrývaný, až okázalo na efekt vystavený cukrový a sterilne čistý romantizmus je tým, čo robí WINDS samými sebou. Ak nerátame výborné elektronické EP „Of Entity And Mind“ (jeho ozvena sa mihne na začiatku „Distorted Dimension“), zmena štýlu nikdy nebola na programe dňa. V prípade ďalšieho pokračovania v kvalitatívnej línii nevýrazného „The Imaginary Direction Of Time“ by išlo o problém, no „Prominence And Demise“ je v mnohom vrcholným dielom skupiny, dopovedajúcim vetu, načatú na „Reflections Of The I“. Zmeny sa nedočkal zvuk ani obal (opäť v réžii Travisa Smitha), ale to, čo je najdôležitejšie – úroveň samotného obsahu.
Carl August Tidemann, ktorý sa pred jedenástimi rokmi mihol v nadobro vyhasnutých ARCTURUS (a akoby náhodou sa priplietol akurát k zásadným albumom „Aspera Hiems Symfonia“ a „La Masquerade Infernale“) sa prezentuje svojou opulentnou hrou, notami nešetrí ani Andy Winter, pohybujúci sa hlavne v tradične klavírových registroch svojho nástroja. V Hellhammerovom prípade je o striedmosti škoda hovoriť, spievajúci občasný basák Lars Eric Si (ex-KHOLD) to takisto tlačí tak hore a na hranu, ako sa len dá. Je pravdou, že WINDS nezriedka zachádzajú za hranice stráviteľnosti, ale kto pristúpi na ich hru, ten sa nemôže stažovať – syntéza heavymetalu, prog-rocku, klasickej hudby a extrémnejších kovových odnoží je v podaní WINDS absolútna, miešajúca všetko so všetkým. Najvýstižnejším kusom na prekvapivo trvanlivom albume je tak posledná, príznačne nazvaná „The Last Line“, v ktorej sa po bombastickom sláčikovom úvode vystriedajú všetky vyššie spomenuté ingrediencie, pre istotu niekoľkokrát.
"Prominence And Demise" vyvažuje stagnáciu v rámci štýlu pokrokom v realizácii. Prekvapivo pestrá a viacvrstvová doska dokáže pozornosť nielen upútať, ale i udržať. Album nepresvedčí nikoho, kto WINDS nevedel príjsť na meno doteraz, no dokáže umlčať tých, čo po "The Imaginary Direction Of Time" začali oprávnene pochybovať.
9 / 10
Lars E. Si
- spev
Carl August Tidemann
- gitary
Andy Winter
- klávesy
Hellhammer
- bicie
+
Agnete M. Kirkevaag (MADDER MORTEM)
- soprán
Lars Nedland (SOLEFALD)
- alt
Dan Swanö
- tenor
Øystein Moe
- basgitara
+ členovia filharmonického orchestru mesta Oslo
Andre Orvik
- prvé husle
Vegard Johnsen
- druhé husle
Dorthe Dreier
- viola
Hans Josef Groh
- violončelo
1. Universal Creation Array
2. Distorted Dimensions
3. The Grand Design
4. When the Dream Of Paradise Died
5. Fall And Rise
6. The Darkest Path
7. Convictions And Contradictions
8. Where the Cold Winds Blow
9. The Last Line
Prominence And Demise (2007)
The Imaginary Direction Of Time (2004)
Reflections Of The I (2002)
Of Entity And Mind (miniCD) (2001)
"Album nepresvedčí nikoho, kto WINDS nevedel príjsť na meno doteraz, no dokáže umlčať tých, čo po "The Imaginary Direction Of Time" začali oprávnene pochybovať."
Svatá pravda, já jsem pochyboval výrazně a nyní jsem příjemně překvapen. Jako by WINDS doplnili svou profesorskou hru trochou toho srdíčka a zbavili se nechutné sterility, jíž disponovala deska předchozí. A z toho mám radost.
Jedno z najväčších hudobných dobrodružstiev v tomto roku. Synonymum inteligentnej tvrdej rockovej muziky.
V podstate dokonalá zrážka vážnej hudby a metalu.
Nádherný obraz plný dychvyrážajúcich detailov, na ktorý sa jednoducho musíte pozerať stále znova a znova.
Hypnotizujúca sila krásnej hudby.
Od první noty je jasné, že WINDS zůstávají na svém písečku, avšak taktéž, že unylost "The Imaginary..." se naštěstí opakovat nebude. Tidemann rozkládá svoje tradiční "čerty" na hmatníku, Winter řádí na klaviatuře a Hellhammer dupe jako sloní stádo, ale to všechno už tu dvakrát bylo. Zvukové zlepšení (hlavně bicí znějí o poznání přirozeněji) šlo však tentokráte ruku v ruce i s kompozičním růstem, a tak se žádná píseň (snad s výjimkou vyčpěle heavy/speedového konce "Fall And Rise") neutápí v bezradnosti, což minule ne vždy platilo. Prvotina sice skutečně překonána nebyla, kvality "Prominence And Demise" to však nikterak nesnižuje. A abych nezapomněl, hosté určitě přinesli potřebnou dávku oživení, ovšem Agnete v těch nejvyšších polohách nezní zrovinka dvakrát příjemně.
Projev rčení "účel světí prostředky" se v pozitivním slova smyslu táhne celou deskou (možná kromě třetí skladby "The Grand Design", kde prostředky účelu nedosáhly). A to je asi největší rozdíl proti mírně kulhajícímu minulému albu.
Debut se v mém žebříčku pohybuje stále nejvýše, ale trůn se výrazně zachvěl.
Od kolegov z redakcie, zbehlejších v žánri, ktorý sa zaužívalo nazývať "avantgarda" som sa dozvedel, že plochý zvuk a "suchosť" spevov je poznávacím znamením kapely WINDS a tým pádom sa kritika jej "avantgardného" albumu na týchto elementoch postaviť nedá. Áno, svojim spôsobom ide o zaujímavú vlastnosť a v konečnom dôsledku uznávam, že komorná atmosféra bez zbytočných košatostí dáva vyniknúť skladateľským a aranžérskym finesám, ktoré nakoniec vďaka svojej zvukovej skromnosti znejú lepšie.
Vyspelá a po všetkých stránkach dotiahnutá nahrávka prikazuje nestrácať čas nepodstatným a núti poslucháča zaobísť sa bez toho, čím "heavymetalovo" progresívne kapely napínajú svaly a robia efektné ramená a čoho absencia je v konečnom dôsledku krásnym kontrastom ku skutočnému obsahu.
Príjemný zážitok so zložitejšou hudbou, dokonca aj pre niekoho, kto si pravú stranu hlavy obvykle škrabe pravou rukou. Chýba mi trošku plynulejšie vyústenie hudobných myšlienok a možno aj trocha bezprostredných emócii, no viem si dobre predstaviť rozpoloženie, do ktorého sa počúvanie "Prominence And Demise" hodí ako uliate.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.